|
Vyjdi v dešti do krajiny ponoř se do mlhy nalezneš cestu domů |
|
S koncem roku 2012 opouštím Vysočinu. Krajinu, která mne okouzlila, jako žádná jiná. Ač pocházím z podhůří Beskyd a osud mě nyní zavál na okraj Orlických hor, zůstane pro mne Vysočina zřejmě na dlouho nejpůvabnější částí naší země. Velká část těchto stránek byla věnována právě tomuto krásnému kraji.
Doplňování stránek zcela ukončuji, z vícero důvodů, mimo jiné i proto, že fotografování s příchodem digitální elektroniky degradovalo na úroveň plytkého konzumu bez hlubšího obsahu.
Přeji mé Vysočině, aby zůstala nadále tajuplnou a zároveň přívětivou pro ty, kterým také učaruje. Aby v ní bylo možno stále vnímat ducha dávných dob, chudých a těžkých a přesto poklidně vyrovnaných. Aby zůstala neposkvrněnou lidským kořistnictvím a touhou po prázdném „vyžití“. |
|
UTÍKÁM...... …loudám se bezhvězdným večerem …sedím na zápraží když blesky tančí …pluji v poryvech podzimního větru …jsem siluetou v mlhavém lese …když chumelí a nevidím na krok stopy se noří hluboko proti času... ...mé ostrůvky Života už jedny z posledních uprostřed Země potápějící se pod tíhou gigantických sousoší Nového Boha |
|
ČEKÁM TIŠE SE ZEMÍ
Z nahých větviček břízy stékají perličky jedna po druhé něžně dopadají ztrácejí se v hladině
Jezero v závoji mlhy učiněno mořem Z nedozírných břehů pevniny do podzimního ticha vzdáleně štěká vesnický pes a tlumeně bzučí cirkulárka
V bezlistém borůvčí vlají ojíněné jemné pavučinky jako čerstvě vyprané prostěradlo na šňůře u chalupy
Listí na cestě má barvu hořké čokolády
Všechny póry Země napity vláhou krajina oněměla smrky nehnutě s prstem u rtů šeptají:
„Pssst! Čekáme na první sněhové vločky! Lidé, proč se také neztišíte?“ |